Vrány

Začalo to tím, že jsme jako každou sobotu hráli na "schovávanou". Péťa, náš kamarád, pikal. Já a Monika jsme se utíkaly schovat ke kostelu. Asi pět minut bylo ticho. Najednou nám nad hlavami něco prosvištělo. Řekly jsme si, že to byli určitě nějaký vrabčáci. Ale o minutu později se před námi na trávě usadilo nejmíň padesát vran. Když jsme je zkoušely vyplašit, jako by byly hluché. Jedna se vrhla na Moniku, ale ta se nedala a odkopla ji. Vrány ulétly a my jsme začaly cítit takový ten divný pocit, že se nemůžeme ani hnout. V tu chvíli před námi stál nějaký muž a tupě na nás zíral. Vzaly jsme nohy na ramena a utíkaly domů. Po příchodu jsem se ptala babičky na ty vrány a ta mi řekla, že když je tolik vran pohromadě, že se stane něco zlého. Taky, že jo! Druhý den jsem se probudila a jako obvykle šla babičku pozdravit. Bohužel už mi neodpověděla. Byla mrtvá!!!